Téma přiblížilo naše dějiny, kdy děti politických vězňů čelily perzekucím, šikaně a sociálnímu vyloučení. Vyprávění bylo plné konkrétních příběhů, které šokovaly svou krutostí a nespravedlností. Stejně jako se při pálení čarodějnic symbolicky loučíme se zimou a zlem, i zde byla jasně pojmenována zvěrstva páchaná v době komunistického režimu. Studenti se dozvěděli o osudech dětí, kterým byly upírány vzdělání a důstojnost, o násilí, kterému čelily celé rodiny, a o odvaze těch, kteří i přes útlak neztratili lidskost. Přednáška zanechala silný dojem a vedla k zamyšlení nad hodnotami svobody a spravedlnosti.

Během přednášky zaznívaly příběhy, které odkrývaly, jak hluboko sahala nenávist totalitního režimu. Bylo vyprávěno o studentech, které učitelé před celou třídou ponižovali, nabádali ostatní, aby se s nimi nebavili a plivali na ně. Děti byly trestány i o svátcích – zatímco ostatní dostávali sladkosti, jim bylo řečeno: „Pro tebe nic není, protože tvůj táta sedí v lágru.“

Jeden z příběhů popisoval dívku, která měla výborné známky, ale přesto jí byla zničena budoucnost. Byla nahlášena soudružkou učitelkou za to, že je dcerou mukla, a místo vysněné školy skončila jako servírka. Další svědectví přiblížilo, jak čtrnáctiletá dívka dostala tak silnou facku od příslušníka StB, že odletěla na druhý konec místnosti – jen proto, že se slovně zastala svých rodičů.

Došlo i na příběh celé rodiny, která byla vystěhována z vlastního bytu, aby uvolnila místo stranickým funkcionářům. Přestěhovali je do Krkonoš, do domu, který byl původně zabaven odsunutým Němcům. Dům byl tehdy v zoufalém stavu – rozbitá okna, zima, neobyvatelné podmínky – a nikoho z úřadů to nezajímalo. Otec, vysokoškolsky vzdělaný muž, byl nucen pracovat jako dělník v dole.

Další mrazivou ukázkou bylo vyprávění o sedmileté žačce, kterou si ředitel školy – původem zámečník, ale věrný člen KSČ – veřejně dobíral, protože její otec bojoval jako letec na straně Velké Británie proti nacistům. Před celou školou z ní dělal terč a ukázku „zrádné buržoazie“.

Nejvíce šokující však bylo zjištění, že režim nešetřil ani nenarozené děti. Těhotné manželky muklů byly rovněž perzekuovány – v lepším případě byly novorozené děti násilně odebrány a přiděleny k adopci, v tom horším se ztratily beze stopy, a vše nasvědčovalo tomu, že byly zavražděny. To dosvědčují dodnes existující četné hroby, které sám osobně Ing. Vejražka navštívil, a jak kulantně přiznal, bylo mu z toho velmi úzko.

Příběhy pronikaly pod kůži a odhalovaly, že perzekuce nebyla jen o věznění samotných muklů, ale šla napříč generacemi – zasahovala děti, rodiny, sousedské vztahy i samotnou podstatu lidské důstojnosti.

Mgr. et Mgr. Radek Rákos